Běžný emoční stav lidstva je nestabilní a chaotický, jelikož jsou lidé ovládáni svými emocemi. Namísto abychom se propojili s klidným a jasným vedením, jež se nachází uvnitř každého z nás, necháváme se ovládat svými náladami. Reagujeme na své i cizí emoce rozhodnuti věřit, že to, co cítíme, je pravda, a naše mysl nám přitakává. Na frekvenci stínu je mysli dána pravomoc učinit důležitá životní rozhodnutí, což vede často ke katastrofě, protože její pravou rolí je o ničem nerozhodovat. Skutečným úkolem mysli je chápat a komunikovat.
Na frekvenci stínu se naprosto ztotožňujeme se svým emočním stavem, který určuje způsob, jakým prožíváme svůj život. Naše mysl přijme jakýkoli nevyřešený emoční vzorec a zabuduje jej do velmi spletitého logického rámce a ten pak na sebe bere masku absolutní pravdy. Názory, posuzování a zášť jsou tak přeměněny na přesvědčení a jistoty. Naše nesnášenlivost je založena na subjektivním zkreslení logiky, která poměřuje pouze ty vzorce, které chce člověk vidět, aniž by si byl vědom všech vzorců pocházejících z obou stran sporu. Skrytou povahou všech stínových stavů je strach. V případě stínu nesnášenlivosti se strach promítá na ostatní a je upevňován zaujetím obranného (a někdy i útočného) mentálního postoje. Takto vzniká nesnášenlivost, staví na názoru, ne na faktech. Proto si většina lidí vybere jednu stranu sporu, dává jim to totiž pocit určité mentální jistoty. Paradoxem je, že mentální sebejistota nemůže pomoci tělu, aby se cítilo bezpečně. Tělo se může cítit bezpečně pouze tehdy, odevzdá-li se přítomnému okamžiku, aniž by chtělo něco dalšího.
Podstata logiky je založena na objektivitě, ale v rukou strachu objektivita mizí a logika se stává subjektivní, a to i na kolektivní úrovni. Možná se divíte, jak něco může být kolektivní a současně subjektivní. Například rasismus a předpojatost jsou takovým případem genetických nebo rodových strachů, které se projevují prostřednictvím určitých skupin obyvatelstva, jež tyto strachy dále zesilují svou subjektivní logickou argumentací. Dokonce i věda je jen zřídkakdy skutečně objektivní, pokud nezůstává otevřená všem protiargumentům. V případě vědy může protiargumentace přicházet ze strany náboženství, které nepokládá logiku za jediný prostředek k získání pravdy. Pouze tehdy, když je věda skeptická ke své vlastní podstatě, může být považována za skutečně objektivní.
Co se však stane, když jsme schopni objektivně posoudit všechny aspekty stanoviska, a tím zabránit skrytému nebezpečí, že se postavíme jen na jednu stranu?
Může dojít ke skutečnému pochopení. A jen skutečné pochopení může přinést klid, protože leží mimo oblast mysli. Pochopení je jedinou odpovědí, která uspokojí naši nespokojenost, a nemůže přijít jinak, než že svou mysl unavíme až do stavu úplného vyčerpání. Když budeme nějaký koncept logicky zkoumat ze všech úhlů, začneme si uvědomovat, že nic nelze s konečnou platností logicky prokázat, protože logika může vždy dokázat i opak. Pokud tohle konečně pochopíme, celé naší bytosti se uleví, protože jednou provždy zjistíme, že mysl je nepoužitelná pro řešení čehokoli skutečně důležitého. To dá na oplátku prostor mysli, aby dělala to, co miluje nejvíce, což je zkoumat, komunikovat a hrát si.
úryvek z genového klíče 4
Napsat komentář